Diary of Recon
Díl první – Úvod
„ Vstávejte vy lemry líny! To se tady chcete válet celý den? Jedu, jedu, jedu…..! “. Tak tohleto slýcháme každý ráno od našeho velitele. Prý byl v Pouštní bouři, ale nikdo z nás kluků mu to nevěří. Vlastně jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Petr a jsem odstřelovač u třetího družstva hloubkového průzkumu, který patří pod 102. průzkumný prapor AČR. V našem družstvu se pak ještě nachází Albert, to je kulometčík, jinak strašný děvkař a milovník vína. Dál se zde nachází Karel, což je velitel družstva. Ten jako malej prý už běhal s dřevěnou pistolkou po lese, ale jinak férovej chlap. Dalším do party je Tomáš, je to náš zdravotník, nejspíše proto, že než nastoupil do armády tak měl zkušenosti s drogami. Jestli ale prodával nebo bral, to nám nikdy neřekl.
„ Petře co to tam sepisuješ? Ihned se oblíkej a jdem na rozcvičku! “. Tak ten co řval je Zdeněk, zástupce velitele, strašná guma. Průzkum prý bere jen jako postupovou položku nahoru. „ Jo jo už jdu.“ . „Vyser se na něj. Si myslí že kvůli tomu nedostane frčky“ : Tak ten drsňák tak to je Ondra, průzkumník a diskobrouček. Tak to jsem všichni z našeho třetího družstva. Naše dny zde na základně v Prostějově, jsou pořád stejné a nudné. Málokdy se stane, že si užijeme legraci. Ale když už, tak to stojí za to. A co vlastně děláme celý ty dny? No nejprve máme rozcvičku, pak střelby, pak teorii o používání techniky a zbraní a pak jdeme do posilovny nebo koukáme na nějaké pěkné filmy. Večer proháníme ženské a dívky a slečny a dámy ve zdejším městečku v hospodách a diskotékách. Ale na začátku to takové nebylo.
„ Máš všechno Petříku? Nezapomněl jsi na nic? Hlavně tam neodporuj. A ať se ti nic nestane.“ Tak toto jsem slyšel od své matky, když jsem odcházel z domova na autobus, který mě měl odvést do Vyškova na základní výcvik. Už v té době jsem věděl, že budu průzkumník. Příjezd byl chaotickej. Nikdo nic o nás nevěděl a nevěděl ani kam máme jít. Tam jsem se seznámil s prvním z naší party s Ondrou. „ Hej kámo, ten sestřih na debila se už u armády nenosí. Teď jsou povolený nagelovaný vlasy a pořádný hára.“ řekl Ondra. V té době jsem ho ale neznal. „A to říkal kdo?“ : ozval se za ním v davu hluboký hlas našeho výcvikového velitele majora Vonáska. „ Na zem a jedu kliky…a dáte si jich 50“ . „ Ale pane“: ozval jsem se já „ on to tak nemyslel to byla jen sranda“. To jsem ale neměl říkat jelikož mi přišla hned stručná odpověď. „ Tak teda sranda?….Tak na zem a taky 50“. A tak jsme tam oba klikovali a tím se i seznámili.
„Vstávám, vstávám, vstávám! A ven a ihned“. Druhý den a hned nám dali do těla. Pochod byl na 20 km a hádejte co. Major Vonásek si nás pořád pamatoval, takže jsme každou chvíli odbíhali a poté jsme se sprintem museli vracet do tvaru. A tak to šlo každý den. Střelby mi ale šli a tam neměl velitel co říkat a co kritizovat. Po dvou měsících ve výcvikovém centru přišlo konečné cvičení.
„ Tak co myslíte, že budeme na tom cvičení dělat?“: řekl Albert. „ Já nevím…co třeba průzkum, když jsme ty průzkumníci.“ Odpověděl mu se smíchem Tomáš. „ Nevím jak vy, ale já bych si lehl někde na mezi….dal ruce za hlavu a odpočíval. A když se budou ptát tak řekneme, že jsme to nenašli. To je dobrý plán, ne?“ vstoupil do rozhovoru Ondra. Tu se ale rozrazili dveře a vstoupil Karel se Zdeňkem. „ Máme za úkol najít nepřátelskou základnu uvnitř nepřátelského území a pokusit se zachránit naše kluky, kteří tam jsou jako rukojmí.“ „To si dělají prdel. To máme jako zvládnout jak? To má za úkol speciální průzkum a ne my.“ Rozčiloval se Ondra. „Mě to nezajímá co ty si myslíš. Je to úkol tak jdem. Za 3 hodiny se budete všichni hlásit v plné polní před budovou. “
3 hodiny uplynuly a před budovou kasáren stála šestičlenná skupinka mužů v plné polní vybaveni zbraněmi se slepými náboji a systémem MILES. „Máte všechno? Uděláme kontrolu!“. Zahlásil Karel. „ Tak pojď Zdeňku. Padesátosmu máš, vesta, helma, padák, batoh, dalekohled, infradalekohled, vysílačka Dobrý. Alberte. Padesátdevídku máš, vestu taky, helmu, padák, batoh, náhradní zásobníky, střelivo. Ondro nešaškuj a pojď sem. Padesátosmu máš, vestu, helmu, padák, batoh, maskování. Tomáši máš všechno?“ . „ Jo mám. Mě kontrolovat nemusíš. A když mi bude chybět padák, tak se dole na zemi pak ošetřím“. „ Jo jo vtípky to tě užije. A teď už jen ty Petře. SVDčko máš, batoh, vestu, maskování, dakelokhled, padák, helmu.“ „ A ty máš všechno když nás tak kontroluješ?“ „ Jo Ondro já mám všechno. Takže teď nastupovat do vejtry a jedeme na letiště.“
Všichni jsou ticho a v letadle Antonov 24 je tma. Jen malinké červené světélko svítí poblíž vchodu. Všichni sedí potichu a dumají nad svými úkoly. Je slyšet jen motor letadla a z pilotní kabiny rozhovor pilotů s řídící věží. „ Zelená!!!“ zazní hlas letadlem. Všichni se postavíme a čekáme na zelené světélko abychom mohli skákat. Ty sekundy než se světlo rozsvítí jsou jako věčnost. Každý očima hypnotizuje místo kde se zelené světlo nachází. A pak to přijde. „ Skoč, skoč, skoč, skoč , skoč….“ Slyším od Karla povely a vyskakuji z letadla. Tma pode mnou je neskutečná. Jen místy jde vidět pár světel a v dáli na obzoru jde vidět světla měst nedaleko výcvikového prostoru. Už vidím zem a dopadám. Ihned sbalím padák a vydám se k Tomášovy který dopadl kousek ode mne. „ Hej Tome, jsi v pohodě?“ „Jo jo jsem akorát se mi teď zamotal padák a nemůžu se z něho dostat.“ „ Počkej já ti pomůžu.“ „ Chlapy, buďte ticho a přestaňte žvanit.“ Proběhl kolem nás Zdeněk.“ Vzali jsem tedy výstroj a přesunuli jsme se na naše první stanoviště. Každý z nás si hlídal svůj koridor a naslouchali jsem jestli někdo nejde. Každém měl uši nastražený a poslouchal. V tom, bylo slyšet zvuk hudby. „ Všichni k zemi! Někdo jde“. Hudba se ale nepřibližovala ani neoddalovala a byla pořád stejně hlasitá. Po 20 minutách už to každému připadalo divný a všichni koukali a naslouchali odkud vlastně ten zvuk jde. „ Ondro ty pako! Ty máš walkmana!“ vynadal Karel Ondrovy. „V jaký době žiješ? V dnešní době už walkmany a diskmany nejsou in. Já mám MPtrojku.“ Odpověděl Ondra. „ To je jedno co máš hlavně to vypni nebo nás prozradíš.“ „No jo, no jo…už to vypínám.“.
Naše skupinka poté vyrazila směrem k dalšímu bodu. V jednom místě však na nás čekalo překvapení a to ve formě nezakreslené cesty, kterou nepřítel dosti hojně využíval. „ Hele vole, to je Jarda. Nastupovali jsem spolu. Je u 4. brigády.“ „ Tomáši drž hubu. 4. brigáda nám děla nepřítele.“ Odsekl ho Zdeňek. Karel dal signál a já jsem se přesunul na vyvýšené místo, odkud jsem měl dobrý rozhled. Když byla cesta relativně volná dal jsem pokyn družstvu a ti přeběhli přes cestu. Mezitím jsem je ale kryl svojí puškou SVD Dragunov. Počkal jsem ještě 10 minut a pak jsem přešel cestu i já. Další část cesty byla již v pořádku a bez překvapení.
Když jsme dorazili do posledního bodu před táborem nepřítele, dal Karel rozkaz k zastavení. „Ondro, Zdeňku jděte do předu a zkontrolujte okolí. Najděte místo pro pozorovatelnu a hlavně stav tábora.“ „Dle rozkazu“ zasalutoval Zdeněk. „Abys se z toho vojačení neposral“ odsekl Ondra. Dvojice poté zmizela v nedalekém houští. Zbytek se mezitím rozprostřel a sledoval krajinu. Vysílačkou jsme dali zprávu, že jsme na místě. Po 3 hodinách se Ondra a Zdeněk vrátili. „ Našli jsme místo na pozorování. A tábor není moc hlídanej“ zahlásil hned Zdeněk. „ Dobře, dobře. Odpočiňte si a já s Petrem půjdeme na první pozorování. Po 5 hodinách nás přijďte vystřídat.“ . Společně s Karlem jsem se přesunul na místo pozorovatelny. Byl tam nádherný výhled na celý tábor. Pozorovali jsme jak vojáci chodí hlídky a jakou mají výzbroj. Typovali jsme objekty kde by mohlo co být. Tu náhle ven před malou zelenou budovu vyšel muž s pistolí v ruce a vedl si jednoho rukojmího. Na něco se ho ptal a pak ho popravil. Karel, který to vše viděl s údivem jen zakoktal „ Hlídej…… to……, jdu pro….ostatní“. Našel jsem si tedy místečko odkud se bude dobře střílet a kde budu i krytej a začal jsem s maskováním postavení. Těsně před tím než jsem dokončil svůj palebný post se vrátili kluci. Karel hned na to začal rozdávat úkoly. Já měl za úkol krýt družstvo z dálky. Lehl jsem si tedy od palebného postu a začal jsem tvořit tabulky pro náměry zbraně. Kluci se mezitím přibližovali pomalinku a skrytě blíže k nepřátelskému táboru. Se mnou vzadu zůstal jen Tomáš. Najednou z malé zelené budovy opět vyšel voják z pistolí. A opět s rukojmím. Zhluboka jsem se nadechl a zamířil kříž optiky na jeho hlavu. Ukazováček lehce hladil spoušť a čekal jsem už jen na rozkaz k palbě. Voják se opět začal svého rukojmího vyptávat a když opět neslyšel odpověď namířil svou zbraň na týl rukojmího. Prásk. Patrona odletěla od zbraně. Rychle jsem se vzpamatoval z výstřelu a začal hledat toho vojáka. Ležel tam na zemi a byl zřejmě mrtev. Rukojmí na nic nečekal a začal utíkat. Když ho spatřila hlídka zamířila své zbraně na něj. V tom se ale z houští zvedl Albert a dávkou z kulometu je oba pokropil. V táboře pak nastal zmatek. Z budov vyběhli vojáci a začali obsazovat palebné posty. Jeden voják vystřelil na prchajícího rukojmího a ten padl po salvě k zemi. Začal jsem hledat cíle a pomalinku jsem likvidoval jednoho po druhém. Kluci mezitím naběhli k zelené budově a připravovali se na vniknutí dovnitř. Poté co vnikli dovnitř se už jen ozývala střelba a křik. Zbylých pár vojáku se dalo na útěk. Pár jsem si jich ještě našel a poslal jim každému po jedné včeličce. Když Karel vylezl ven z budovy, dal nám znamení abychom se přesunuli s Tomášem do tábora. V táboře jsme rychle rozestavili hlídky a hlídali jsme všechny strany. „Petře kolik jich uteklo“ zeptal se mě Karel. „ Asi tak 2 nebo 3. Ale přesně to nevím“. „Dobrá tedy. Budeme muset ihned zmizet. Tomáši, povolej vyzvednutí pro nás a pro 3 další.“ Začal rychle velet Karel. „ Rozumím. Juliet, Oskar, Adam, 35. opakuji Juliet, Oskar, Adam, 35. Zde Calisto 54. Slyšíš mě? Potřebujeme vyzvednutí na souřadnicích 87,61 pro 6 plus 3. Konec“ Z vysílačky se chvíli nic neozývalo ale pak se ozvalo. „Calisto 54 letí pro vás vrtulník. Vyčkejte příletu a dejte vědět oranžovou dýmovnicí. Vrtulník tam bude do 5 minut.“ Tomáš na nic nečekal a hned hodil do volného prostoru dýmovnici. Těch 5 minut bylo delších než celé hodiny. Každá sekunda se vlekla jako hlemýžď. Naše oči pozorovali horizont přes mířidla zbraní. Pak nám ale ten slastný zvuk vrtulníku ulevil. Vrtulník přistál a my všichni začali nastupovat. „ Tango na šetce“ zařval Tomáš. Ihned jsem začal hledat svůj cíl. Z horizontu za vrtulníkem se začala ozývat střelba. „ Leť. No tak zvedni to….ať už jsme pryč.“ řval Zdeněk na pilota. Vrtulník se vznesl a my už jen sledovali jak naši nepřátelé pomalu pod námi mizí. …..
Díl druhý – Nenadálá panika
„To jste se zase předvedli…“ přišel nám s těmito slovy poblahopřát velitel praporu. „ Ne fakt. Opravdu dobrá akce. Smekám před vámi klobouk a mám pro Vás dobrou zprávu.“. „ Jakou?“ ptal se netrpělivě Zdeněk. „Máte 14 dní volna. Cvičení v sobotu se vás netýká, jelikož jste ukázali,že jste nadmíru schopný.“ To byla pro nás ta nejlepší zpráva za posledních 67 dní. Vyšli jsme tedy před kasárny v naší vycházkové ústroji a hned začali přemýšlet co teda budeme dělat. „ A kluci ze Trojky si jdou na ulejvačku. Jste se vytáhli jednou. Štěstí začátečníků!“ pokřikovali na nás kluci z prvního družstva, kteří běželi právě na fyzické cvičení. „ Aby jsi se z toho neposral. Stejně Vám nakopeme prdel i příště.“ odpověděl jim hned Ondra. Společně jsme se rozhodli, že půjdeme do místní hospůdky tento triumf zapít. Hospůdka byla skoro prázdná. Seděli zde jen dva místní policajti, co zrovna využívali své pauzy. „ Koukni se na ty švestky…asi nemají nic víc na práci.“ „Hele Ondro jestli se do nich budeš takhle srát tak ti rozbijou držku a já jim ještě pomůžu“ hned ho okřikl Karel. „ No jo no jo…už budu klidnej!“ sklonil Ondra hlavu ke svému pivu. „ Papír 154, papír 154 zde perník, příjem.“ Ozvalo se v policejní vysílačce. Policista vzal vysílačku a se smíchem hned odpověděl. „ Papír 154 na příjmu.“ „ Prosím tě ihned se dostav na základnu. Na hranicích s Českou republikou stojí německá armáda a vypadá to na to, že sem vpadnou jako v třicátýmosmým.“ „Rozumím.“ a policajti vypálili z hospody jak píchnutý. „ Slyšeli jste to?“ hned jsem zkoukl pohledem kluky. Všichni jsme tam seděli jak opařený. Nikdo ani nedutal. Po chvilce se ale zvedl Karel a řekl „ Platím! Jedu na základnu. Jistě nás budou teďka potřebovat.“ „ Jedu taky“ „ A já taky“ „ I já“ „ Se mnou taky počítejte“ odpověděli hned všichni. „ Já si to taky nenechám ujít“ odvětil jsem.
V kasárnách již bylo hotovo dopuštění. Každý běhal sem a tam. Auta a náklaďáky jezdili všude kde se dalo. Doběhli jsme k naším ubikacím a hned jsme se začali převlékat. „ Co všechno mám vzít?“ ptal se Albert Karla. „ Vem všechno co uneseš. Možná se nám to bude hodit. Všichni vemte co unesete. Já jdu zajistit džíp.“ Balili jsme tedy vše co se dalo. Hlavně věci na převlečení, na spaní, jídlo, výbušniny, dalekohledy a vysílačky. Pak se rozrazili dveře a Karel přispěchal se slovy. „ Ty kurvy z jedničky nám zabavili džíp, prej když jsme tak dobří, tak máme chodit pěšky. Jo a jinak ihned do zbrojnice pro zbraně a jdeme.“ V řadě jsme vyběhli každej s tím největším báglem co kdo měl na chodbu a běželi přímo ke zbrojnici. Tam jsme si vzali zbraně a před zbrojnicí jsme nasedli ihned do nejbližší Tatry. „ Co myslíš že se bude dít Karle?“ ptal se Tomáš. „ Já nevím…..to opravdu nevím. Doufám jen že to je falešný poplach, jelikož by to znamenalo něco jako třetí světovou.“ V tu chvíli se v Tatře rozprostřelo hluboké ticho.
Cesta trvala několik hodin, než jsme dojeli k hranicím. „ Vyskakovat, vyskakovat“ zavelel někdo venku před Tatrou. „ Průzkum? Co vy tady kurva chlapi děláte?“ „Měli jsme opušťáky a nestihli jsme naše.“ Odpověděl tomu velícímu Zdeněk. „ Tak vás aspoň využiju. Půjdete před kluky z mé čety.“ „ A pane co se děje? Jakej je vlastně úkol?“ ptal se hned Karel. „ No jakej asi může být úkol. Budou se hlídat hranice a v případě vstupu těch nácků na naše území se budou hned střílet. Jasný?“ „Ano takhle je to jasný. Trojko vyrážíme!“ zavelel Karel a my pomalu vyrazili za ním to místních lesů.
Každý strom a každý keř byl pro nás nepřítel. Z každého místa na nás mohl vyskočit němec se samopalem. Pořád jsme dalekohledem pozorovali okolí. Nebylo chvilky, kdybychom nezastavili a neprozkoumávali cestu před námi. Byl v tom strach ale taky adrenalin. Sto metrů nám trvalo dvakrát tak déle než kdykoliv předtím. Pak zazněl v dálce motor vozidla. Ondra ihned vztyčil svou pravici zatnutou v pěst a my se ihned přikrčili k zemi sledující každý svůj prostor. Ondra se přesunul blíž k horizontu a pak nám všem ukázal abychom se přiblížili k němu. Všichni jsme se pomalu skrčeně přiblížili také na horizont. Za horizontem na nás čekal prudký svah a pod ním zpevněná polní cesta. V dálce bylo slyšet jak se zvuk motoru přibližuje. Ihned jsme se dle výcviku rozmístili a připravili na případný útok. Čekali jsme ještě pár minut když se v zatáčce objevila policejní Fabie, která si to šinula po cestě jako šílená. Všichni jsme si oddychli, když tu najednou byla slyšet střelba. „ Na horizontu za těma fízlama!“ zařval Albert. Ihned jsem hledáček nastavil na horizont cesty odkud vyjela ta policejní Fabie a uviděl jsem jak z rozvířeného prachu vyjíždí maskované vozidlo. Ihned jsem zpozornil. Když se vozidlo přiblížilo, všiml jsem si německého znaku a typu vozidla. „ To jsou němečtí průzkumáci.“ „ Hlavně nestřílet. Nesmíme prozradit pozici.“ ihned okřikl ostatní Karel. „ Zdeňku spoj se s velením a nahlaš jim to. Petře najdi na mapě kde to vúsťuje a kam ty policajti jedou.“ Začal jsem tedy hledat v mapě. „ Velení, velení tady průzkum 3, slyšíme se.“ „ Velení poslouchám průzkume 3.“ „ Na souřadnicích 45,86 bylo zpozorováno policejní auto České policie a za ním jede terénní automobil německých průzkumných vojsk. Jedou směrem na Kraslice a ty němci po těch policajtech střílí.“ „Velení rozumí. Konec!“ „ Ticho“ Začal naslouchat Karel. „ Jede sem ještě něco.“ Všichni jsme zalehli a čekali co se bude dít. Po cestě vyjelo další terénní auto. V prachu nebylo vidět o co se jedná. Ale vzhledově to připomínalo náš Land Rover Defender. A skutečně. Byl to náš džíp. Džíp zastavil těsně pod náma. Z vozu vystoupil muž a šel ke straně cesty močit. Zamířil jsem na něj svůj hledáček a uviděl jsem, že se jedná o Jirku z prvního družstva. „ To je jednička“ nahlásil jsem to ihned Karlovy. „ Průzkum jedna průzkum jedna. Zde průzkum 3, příjem.“ „ Průzkum jedna přijem. Co potřebujete lemry?“ „ Řekni Jirkovy, že je mrtvej ať si lehne na zem a že už nemá tu svojí chloubu.“ Ihned zahlásil do vysílačky Zdeněk. Pomalu jsme se všichni zvedli a postupovali ze svahu dolu na cestu k džípu. Najednou však zazněla rána a Jirka z jedničky padl k zemi. Písek na cestě se začal barvit červenou barvou. „ Střelba, střelba…kryjte se.“ Všichni zalehli. Z džípu vyběhli ještě další a schovali se za džíp. Kulometčík u kulometu spustil palbu do svahu naproti.Všichni střelci za vozidlem ihned spustili palbu. Nestihli jsme ani doběhnout k džípu když už všichni byli zraněni nebo mrtvy. „ Dýmovnice!“ Karel rozkázal a před džíp dopadli ihned 4 dýmovnice a Albert spustil salvu ze svého kulometu vz.59. Já a Ondra jsme se přemístili k džípu. „ Pomozte mi“ „ Lež klidně! Nebo tě trefí znova“ odpověděl Ondra hned jednomu z jedničky. Karel a Zdeněk se přemístili napravo od džípu do nějaké díry a po rozplynutí dýmu ihned spustili palbu na protější svah. S Ondrou jsme vykoukli přes džíp a spustili palbu taky. „ 2 na 11 hodině“ zařval Ondra. Ihned jsem je našel a jednoho po druhým přesnou ranou poslal do nebe. „ Tomáši jsou zde 2 raněný. Ihned pojď sem.“ stačil jsem ještě zařvat dřív než jsem si našel v hledáčku dalšího. „ Sniper….Petře je tam sniper…..Ten keř na 1 hodině.“ zařval Karel. Kouknul jsme na něj a on mi rukou ukazoval přesné místo a při tom držel v náručí Zdeňka který byl zřejmě postřelen. Kouknul jsem přes hledáček do křoví, ale nic jsem neviděl. Ale pak když jsme viděl menší pohyb ihned jsem zmačknul spoušť zbraně. „Ta ta ta ta ta ta…..ta….ta….ta“ zaznělo ještě krajinou a pak už jen ticho. „ Tomáši pojď sem. Zdeněk to dostal.“ držel Karel se zakrvácenýma rukama Zdeňka. „ Zkontrolujeme to“ kouknul jsem na Ondru a ten jen přikývl aniž by se na mě podíval a stále přes mířidla hlídal protější svah. Abychom vyběhli k prvním stromům na protějším svahu. Počkali jsme a po chvilce jsme na sebe kývli s tím že půjdeme vpřed. Pomalu jsme šli do svahu a mířili stále před sebe. Každou mrtvolu jsme ihned střelili dvěma ranami do hlavy pro naší bezpečnost. Když jsme přišli zpět k džípu Karel nám ihned oznámil co a jak „ Volal jsem na velitelství. Útok už začal. Dostáváme na prdel na plné čáře. Bereme džíp, věci, zbraně, prostě vše a pojedeme se někam zašít do lesů. Zdeněk se z toho musí vylízat, ale je to jen průstřel ramene. Kost to prý nezasáhlo. Kluci z jedničky jsou na tom ale hůř.“ „ Jasně Karle. Znám to tu. Vyrůstal jsem tu. Pojedem na tohle místo je to tam mrtví a hlavně nás tam nebudou hledat.“ odpověděl jsem hned Karlovy. „ Jo jo Petře. To vypadá dobře. Takže Ondra řídí, Albert ke kulometu. Já jdu dopředu, Petře máš zadek a Tomáš bude s raněnými.“ Všichni ihned nasedly. Údolím opět zazněl zvuk motoru zkontroloval jsem krajinu a jako poslední naskočil na džíp…..
Díl třetí – Zásoby
Cesta ač nebyla dlouhá trvala strašně dlouho. Pořád jsme zastavovali a kontrolovali okolí. Každý horizont byl pro nás nebezpečí. Zvuk motoru pro nás bylo nebezpečí. I ticho pro nás bylo nebezpečí. Pak se ale již objevilo známé místo a já jsme jen křiknul zezadu: „ Tady by měla být odbočka doprava. Měla by to být taková stará hnusná cesta.“. Džíp zabočil na starou úzkou silnici. Po pár ujetých metrech ale Albert vykřikl: „ Nalevo ve stráni ….. je tam nějaká stavba …. nějaký bunkr či co.“ Otočil jsem se a kouknul na tu stranu. „ Jo jsme tady. Tady někde bude odbočka doleva na takovou polní zpevněnou cestu.“ „Polní zpevněnou?“ Zeptal se Karel ještě jednou. „ Jo jo“ „ Tak tím pádem stop. Každej hlídejte svůj perimetr. Tomáši jak jsou na tom zranění?“ „ No jsou stabilizovaný ale už by jsme měli Karle zastavit.“ ihned se ozval Tomáš. „ Tak jo tak budeš řídit a Ondra a Petr dopředu na průzkum.“ Postavili jsme se teda s Ondrou na cestu a pomalu vyrazili vpřed. Prohlíželi jsme každý svou stranu a čas od času jsme přes dalekohled zkontrolovali horizont. Džíp pomalu jel za námi. Albert a Karel přes mířidla kulometů stále prohlíželi okolí a čas od času se koukli i nazpátek a na nás jestli jsme v pořádku. Po 500 metrech jsme došli k místu kde nalevo od cesty byl starý kamenný most, který vedl přes malý potok. Zvedl jsme paž zaťatou v pěst a džíp ihned zastavil a vypnul motor. Ondra zůstal klečet na cestě a pozoroval krajinu před sebou. Doběhl jsme k džípu a Karlovy ukázal, že to místo je na kopci vlevo. Vrch kopce byl obrostlý vysokými smrky, borovicemi a místy i břízami. V okolí byla jen velká louka po které leželi velké balvany. K louce nás dělilo jen 500 metrů přes malý prořídlý březový háj. Pomalu jsme se s Ondrou vydali vpřed přes mostík, když tu náhle Ondra zalehl a ukazoval na betonový bunkr z dob komunismu. Karel na mě koukl a přivolal si mě k sobě. „ O tom bunkru si nevěděl nebo co?“ „No věděl, ale tam stejně nemůže nikdo být. Je starej a nepoužívanej už mnoho desítek let.“ „To mě nezajímá. běžte to pro jistotu s Ondrou prověřit.“ rozčílil se Karel „ No jo už jdeme“. Doběhl jsem tedy k Ondrovy a oba jsme vyrazili vpřed. Ondra šel z levé strany a já z pravé. Když jsme byli skoro už u bunkru, uviděl jsem pár metrů před sebou jak se zaleskl drát natažený mezi stromy. Zastavil jsme a koukal jestli neuvidím něco podezřelého. A opravdu. u jednoho stromu jsem viděl jak drát končí v malé zamaskované krabičce. „ Ondro ihned stůj, jsou tu miny.“ Ondra zastavil a začal se kolem sebe rozhlížet, když tu náhle někdo spustil palbu z onoho bunkru. Na nic jsme s Ondrou nečekali a oba jsme zalehli ihned k zemi. Albert hned otočil svůj kulomet a spustil krycí palbu. Omítka bunkru se pod kulkami jen tříštila a palba z bunkru na chvilku přestala. Využil jsem té příležitosti a zařval na Ondru „ Jdem! Budu to krýt zprava.“ Oba jsme vyběhli a po pár metrech zase zalehli. Namířil jsem na vchod do bunkru. V tom se ale ozvalo „ Hej vy jste češi?“ Zarazil jsem se. Přes optiku mé pušky SVD Dragunov jsem viděl jak z vchodu někdo vystrkuje ruku. Zamířil jsme na ni a přiblížil optiku. Viděl jsme vzor našich českých maskačů vz.95. Stále jsem mířil na vchod dveří a jednou rukou mávl na Alberta aby ukončil palbu. „ Co jste zač?“ zařval jsem směrem k bunkru. „ No jsme z šestsetprvního. Speciální průzkum.“ „Jo tak to budete znát Kamila. Měl by být v druhé skupině.“ vložil se do rozhovoru Ondra. „ Kamila neznám. A my jsme druhá skupina“ „ Tak to sedí. Tím pádem tam musí být Pepa Rypec?“ „ Jo ten tu je“ ozvalo se znova z bunkru. Ondra se zvedl a pomalu postupoval směrem k bunkru. S bunkru pak vyšla postava celá v maskáčích a s pomalovaným obličejem. „ Ty vole Ondro. Tebe jsem tu nečekal. Jak si se sem dostal?“ „ To víš kamaráde dlouhá historie.“ oba se začali vítat. Zvedl jsem se také a pomalu šel směrem k bunkru a při tom mávl na kluky v džípu, aby se tam přemístili také. „ Co tu děláte ?“ zeptal jsem se váhavě. „Byli jsme na průzkumu poblíž Dolního Žandova. Překvapil nás německý pěší prapor a tak jsme se museli stáhnout. Jenže nám dali docela nafrak. Z celého osmičleného týmu jsme zbyli jen 3 a to ještě Míra a Vašek jsou postřeleni a nemůžou moc chodit.“ Nakouknul jsem opatrně dovnitř a ve tmě jsem viděl dvě postavy jak na mě hledí. „ Tomáši, další práce“ křiknul jsem na Tomáše. Karel sesedl od kulometu a rozhlídl se po krajině. „ Nelíbí se mi to. Radši všichni koukejte po okolí. Petře to místo o kterým jsi mluvil je na tom vrchu za tou loukou?“ „Jo Karle. Půjdu se tam podívat.“ „To už nemá smysl stejně jsme se už prozradili tou střelbou. Takže vyneseme raněný z bunkru a pak co nejrychleji nahoru na ten kopec.“ Tomáš zase vběhnul dovnitř a pomalu vynesl ven prvního zraněného. Položil ho na zem vedle džípu a vběhnul opět do bunkru pro druhého. Když vycházel ven kouknul jsem na něj a.. „Vašku, Vašku. Jsi OK?“ „Petře?. To je shledání.“ „Nemluv nebo ti zalepím hubu“ Okřikl Vaška Tomáš. Když bylo vše naloženo, tak jsme vyrazili na vrchol. Já, Ondra a Pepa z 601 jsme šli před džípem, nebo spíše utíkali a Tomáš běžel za džípem. Když jsme doběhli na vrchol ukázal jsem Karlovy aby zajel s autem do velké díry. Všichni aniž by jsme dostali rozkaz jsme se rozeběhli na všechny strany, po pár metrech zalehli a pozorovali kolem 30 minut okolí jestli něco neuvidíme. Pak jsme se vrátili zpátky. „Tak co?“ ptal se nás Karel. „Je to čistý.“ odpověděli jsme jednohlasně. „ Tak to jsem rád. Postavíme tedy malý tábor a zjistíme co dál.“.
Začali jsme se stavbou malinkého ležení. V džípu jsme našli pár celt a tak jsme z nich ihned udělali přístřešky. Mačetami a sekyrkami jsme z okolí odsekali pár větších a menších větví na maskování. Albert si zatím na nejvyšším místě začal hloubit díru pro kulometní postavení. Když bylo maskování hotovo vydal jsem se s Ondrou zpátky k potoku pro vodu. „ Hele ty znáš toho Vaška“ zeptal se mě Ondra „ Jo znám. Vyrůstali jsme spolu. To on mě naučil střílet ze snipy. Neznám lepšího střelce“. „ Aha tak to jo. A jestli můžu hádat tak jste nejspíše trávili čas tady na to místě.“ „ Tady na to místě ne, ale poblíž je bejvalá raketová základna , tak tam.“ „Cože tam je?“ „Bejvalá raketová základna ještě z dob komunismu“ „ Jo tak.“. Pak už jsme ale celou cestu nepromluvili, jelikož jsme stále pozorovali okolí jestli nás někdo nesleduje. Když jsme se vrátili zpátky do ležení. Bylo již vše postaveno. A to i malá kuchyňka a Karel zrovna hloubil díru na zásoby. První noc byla děsná. Nikomu se nechtělo spát a každý přemýšlel nad tím co se vlastně stalo. Střídali jsme se vždy po 2 hodinách na hlídce. Jen Tomáš měl hlídku celou noc u raněných. „ Jak to s nima vypadá?“ zeptal jsem se Tomáše když se vrátil od zraněných. „No Zdeněk bude OK. Potřebuje se jen prospat. Ti kluci z jedničky jsou na tom ale mizerně a potřebují nemocnici. Pokusím se jim pomoc co nejvíce to půjde, ale nejspíše to nepřežijí. A ti kluci z 601? No jeden ten to má už za sebou. Má vnitřní krvácení. Dávám mu tak 5 hodin. Ale ten druhej se z toho vylíže.“ „ A to je kterej?“ zeptal jsem se ještě naposledy. „To je ten sniper. A teď už si odpočiň ať máš na zítra dost sil“. Poslech jsem a zavřel oči, ale stejně jsem nemohl usnout.
Dnem za dnem jsme trávili čas v této díře, které jsme pomalu začali říkat domov. Podle slov Tomáše to opravdu s klukama z jedničky vypadalo špatně. Oba zemřeli ještě tu noc. Ten Míra z šestistýprvního to nakonec ač nečekaně dotáhl až do druhýho dne. Pak už ale nevydržel tu bolest a požádal Tomáše o nějaké léky a o nůž. Tomáš mu je předal i s nožem a pak už se jen otočil a nechal ho ukončit svůj život v poklidu. Byl to pro nás strašný zážitek. Nikdy jindy jsme se nesetkali s takovou to zkušeností. V nedalekém remízku jsme vykopali hroby a naše tři mrtvé kamarády zde důstojně s vojenskými poctami pochovali. Zdeněk se uzdravil hned druhý den a začal ihned dávat rozkazy. To mu ale překazil Tomáš, který mu z pozice zdravotníka zakázal jakoukoliv činnost na týden a to i rozkazování. Vašek se uzdravoval taky dobře, ale přece jenom pomaleji. Často jsem za ním chodil a povídali jsme si.
Po 5 dnech strávených v tomto ležení za mnou přišel Karel. „ Petře máme problém. Dochází nám jídlo. Ty to tu znáš a tak by jsi mohl něco obstarat“. „Karle jediná možnost je tady ta vesnička Lazy. Je to asi 3 km. Jinam to nemá smysl jelikož to bude obsazený nepřítelem nebo tam bude provoz.“ „ Tak si vem Ondru a hned vyražte. Okoukněte to ale do ničeho se nepouštějte.“.
Těsně před setměním jsme s Ondrou vyrazili směrem k blízkému remízku a přes něj přes louku do lesa. Byla již půlnoc když jsme dorazili na dohled prvním baráčkům vesničky Lazy. „Prohlídneme to a uvidíme.“ zašeptal jsem. Přikrčeni jsme se připlížili blíže k silnici. Nejprve jsme ji oba zkontrolovali v obou směrech a pak jsme společně vyrazili vpřed. U prvního baráku byli zamřížované okenice a tak jsme postupovali dál až jsme našli barák který vypadl na to, že tam nikdo není a že by se zde mohlo nacházet jídlo. „Tak jdem dovnitř“ zašeptal Ondra „Hele Karel řekl že to máme jen okouknout.“. „No jo že Karel řekl. Ale proč by jsme sem měli chodit dvakrát.“ usmál se na mě šibalsky Ondra a přeskočil dřevěný plot. Šel jsem tedy za ním. Když jsme došli k domu udělal jsme Ondrovy stoličku a on otevřel potichu okno a skočil dovnitř. Šel jsme hned za ním. Pomalu jsme prošli barák. Po nikom ani vidu. „Mám kuchyni!“ uslyšel jsem Ondrovo hlas z vedlejší místnosti. A opravdu. Začali jsme prohledávat poličky a skříně. Našli jsme jen pytlíky s kafem a čajem, cukr, mouku, sůl a koření. „To tu není nikde nic normálního k jídlu?“ ptal se Ondra. „Asi ne. Ikdyž.. hele co jsem našel“ a otevřel jsem dveře vedoucí do spižírny. Ta byla plná masa, konzerv a pytlíkových polívek a jiných jídel. Na zemi se váleli dva pytle plné brambor a jeden pytel plný cibule. V rohu byly bedny se zeleninou. Prostě ráj pro naše žaludky. „ Jak to všechno potáhneme? Na to budeme potřebovat kárku.“ „Já se půjdu po ní podívat a ty mezitím najdi něco do čeho to dáme.“ řekl Ondra a vyšel ven. Začal jsme tedy prohledávat barák a měl jsem úspěch. „Tak co máš něco?“ zeptal se mě Ondra když se vrátil. „Jo mám, ale je to divný. Našel jsem tady dva prázdný německý vojenský bágly“. V tom ze strany někdo skočil na Ondru. „ Czechischen sweine. Czechischen sweine.“ Byl to němec a hned začal pistolí mířit na Ondru. Schoval jsem se za roh a přemýšlel co budu dělat. Natáhl jsem závěr zbraně, seřídil mířidla a pořádně se nadechl. Pak jsem vykoukl zpoza rohu, namířil a prásk. Němec padl k zemi. „Do prdele kde se tu vzal ten hajzl“ rozčiloval se Ondra. „Jdi se pro jistotu mrknou nahoru jestli jich tam není víc.“ kouknul jsem na Ondru a stále jsem mířil na vchodové dveře. Po chvilce se Ondra vrátil „ Je to čistý. Už tam nikdo není. Ale měli tam vysílačku a zbraně. Takže možná každou chvíli budou tady.“ Naložili jsme co nejrychleji vše co se dalo na káru kterou Ondra našel a navíc jsme naložili i nějaké ty zbraně a střelivo od němců. Na konec těsně před odchodem jsem ještě zničil vysílačku a nastražil nad schody granát. Pak jsme co nejrychleji. zmizeli pryč. Když jsme byli tak kilometr od vesnici zaslechli jsme výbuch granátu. To bylo pro nás znamení, že nám může být někdo v patách. Vůbec jsme si ale neuvědomili, že kára kterou táhneme může dělat stopy.
Když jsme přešli louku a dostali se do remízku otočil jsme se a uviděl jak lesem za námi kráčí nějaké postavy se světly. Poklepal jsem Ondrovy na rameno a ukázal tím směrem. „ A do prdele. Jdou za náma. Musíme si pospíšit.“ Přidali jsme do kroku. aby jsme byli co nejrychleji zpátky v ležení. „ Karle průser. Jde za námi malá skupina asi 5-7 němců. Trošku jsme je nakrkli.“ „ Takže všichni se připravte“ každej jsme se přesunuli a hlídali nedaleký remízek odkud měli němci přijít. „Petře“ zamumlal Vašek „v batohu mám noční optiku, tak si ji vem. bude se ti líp střílet.“ Ihned jsem se běžel k autu aby jsem si vzal optiku. Když jsem se vrátil na svou pozici koukl jsem přes optiku do remízku a krásně jsem viděl všechny postavy. Napočítal jsem jich 5. Namířil jsem na jednu z nich a čekal na Karlovo rozkaz k palbě. Postavy se pomalu blížili až vyšli ven z remízku. „PAL!“ Zařval Karel a každej vypálil dávku. Tři postavy padli ihned k zemi. Další dvě postavy zaklekly a spustili velmi přesnou palbu na naše postavení. Jen málo jim Albert a Tomáš odpovídali salvou. Ondra jen ležel a hlína nad ním vyskakovala do výšky od toho jak tam dopadali kulky. I Karel radši nevylézal, jelikož kulky nad ním svištěli jak o závod. Přes optiku jsem si našel opět postavu. Viděl jsem ji skoro jako by na ni někdo svítil zelenou baterkou. Zamířil jsem přesně a zmáčknul spoušť. Postava padla k zemi. Poslední postava se zvedla a začala utíkat pryč. „ Nesmí utéct“ křikl Karel. Namířil jsem opět hledáček na prchající postavu. Už jsem chtěl zmáčknout spoušť, když tu náhle postava padla k zemi pod Ondrovou palbou. Zůstal jsem na svém místě a kryl kluky jak pomalu prochází mrtvoly a ujišťují se, že je vše v pořádku. Pak mrtvá těla vzali, odtáhli a zakopali. „ Petře jdi rozmístit do okolí trošku víc nástrah. Ještě odsuď nemůžeme.“ Poslechl jsem a když jsem se vrátil zjistil jsem, že Pepa útok němců nepřežil. Ležel ve svém krytu a ruce měl položený na odpalovači min. Všichni jsem jeho tělo s podstami zakopali a pak ne jeho počest hodovali na zásobách co jsme s Ondrou donesli….
Díl čtvrtý – Nevítaný soused
Den za dnem jsme zůstávali na tomto pro nás pohostinném místě. Měli jsme tu vše pro život. Vodu, jídlo, kryt, útočiště a jiné věci potřebné k přižití na nepřátelském území. Po pár dnech, kdy se uzdravili Vašek a Zdeněk, jsme byli konečně natolik bojeschopní, že jsme začali s průzkumem i vzdálenějšího okolí. Každý den jsme chodili dál a dál od našeho tábořiště. Zpočátku to bylo jen pár set metrů, kdy jsem pouze pozorovali okolí z dalekohledu. Jednou jsme ale vyrazili na vzdálenější místo a to bývalá raketová základna. Základna od nás byla vzdálena pouze 2 km ale i tak to bylo pro nás víc než daleko, jelikož celá cesta vedla přes otevřenou krajinu. Vyrazili jsme tedy až za tmy. Já, Ondra a Vašek. Celou cestu jsme se museli plazit, aby jsme co nejméně snížili naši siluetu a tím pádem aby jsme se neprozradili. „ Konečně! Už jsem ani nedoufal, že to pole jednou skončí.“ ozval se Ondra hned poté co jsem se doplazili k prvním stromům obklopující základnu. Pomalu a s rozvahou jsme se přesunovali blíže a blíže. Vždy se jeden z nás přemisťoval a zbylí dva ho kryli. Pak se před námi objevil betonový plot 3 metry vysoký. „Udělej mi kozu!“ koukl se Vašek po Ondrovy „ Mééééé“ „Tebe ty vtípky nepřejdou co?“ Ondra se jen uchechtl a vyhodil Vaška nahoru přes betonový plot. „ Zatím nevidím nic nebezpečného.“ rozhlížel se po krajině Vašek. Mezitím co oba mí kamarádi ve zbrani překonávali plot, já je pomocí své pušky SVD kryl. Ve svém zaměřovači jsem náhle uviděl díru ve plotě. Podíval jsem se na mé dva druhy a potichu došel až k oné díře. Zkontroloval jsem okolí a potichu prolezl za plot. Když jsem došel k místu kde Vašek a Ondra přelézali, oba byli stále ještě nahoře na plotě a koukali kde se nacházím. „ Co hledáte chlapy?“ „ Ty hajzle. Kudy jsi prošel?“ rozčiloval se Ondra „ Támhle o pár metrů dál je díra v plotě.“ „Taky jsi nám to nemohl říct.“ „ Přece bych vám neusnadnil to přelézání.“. Celá naše trojka se poté pomalu blížila směrem k hlavní budově uprostřed celého areálu. Budova byla už zničená a celá promočená od toho jak na ní chyběla střecha. Vašek zůstal venku před budovou a bezpečného místa kryl náš postup blíže k budově. Já a Ondra jsme se pomalu v zástupu blížili směrem k jednomu z oken. Když jsme přišli blíž, hodil jsem pušku SVD na záda a do ruky jsem si vzal pistol CZ 75 B. Ondra skočil do okna aby se podíval jestli je místnost čistá a já ihned skočil dovnitř. Oba jsem pak procházeli budovu. Budova už byla neobyvatelná. Když jsme ji celou prošli a zkontrolovali, vydali jsme se všichni společně na prohlídku areálu. Už jsme se ale moc nekryli. Začalo totiž mírně mrholit a kdo by v tomto počasí a ještě k tomu v noci běhal po lesích. Snad jen český průzkumníci. Po prohlídce celého areálu jsme se vydali zpět k našemu postavení.
Po další dny jsme chodili dál a dál a prozkoumávali větší a větší okolí. Jednou když jsme se opět připravovali na průzkum okolí pískl na nás Albert který byl ve své kulometní díře. Zpozorněli jsme a všichni jsme upřeně koukly na Alberta. Albert jen zvedl svou levou paži ukázal směrem ke staré silnici vedoucí k základně. Přeběhli jsme k obzoru na uviděli jak po silnici jede džíp Mercedes Benz G německých průzkumných vojsk. Zůstali jsme ležet a ani nedutali. Džíp projel kolem nás a jel dál směrem ke staré základně. „ Co tam chtějí ty volové dělat?“ ptal se překvapeně Ondra. „ No to je mi jedno co tam chtějí, ale dnes večer jim přichystáme překvápko.“ ušklíbl se Vašek. „ Teď hlavně zabezpečte oblast a pozorujte krajinu.“ skočil do rozhovoru Karel. Leželi jsme každý na svém místě, které jsme si předtím určili v případě napadení. Po třech hodinách jsme však slyšeli zvuk, který se nám vůbec, ale vůbec nelíbil. Byl to zvuk ocelových pásů pohybující se po betonu. „Do pr…. mám tu Leoaparda a za ním pěchota a transportéry. A to není vše……to…….je……dělostřelecký komplet.“ začal ze sebe koktat Zdeněk. Přemístil jsem se blíž k němu a pořádně zkoukl o co se jedná „Pěchota 50 plus mínus 10. 1 Leopard s lehčí výzbrojí. 3 transportéry Marder. 2 samohybné dělostřelecké komplety PZH2000. Tak to bude ofuk jestli nás zmerčí.“. Když konvoj přejel kolem nás, začal jsme přemýšlet kam asi jeli a co tam budou dělat. Jediné možné řešení se nám jevilo to, že jeli na bývalou raketovou základnu. „Co s tím budeme dělat, co když se tu uhnízdí?“ ptal se Karla Tomáš. „ Opravdu nevím. Jediné řešení mě napadá nepozorovaně odsud vypadnout.“ „A proč nepozorovaně? Máme džíp. Naskočíme a co nejrychleji odsud vypadneme.“ vložil se do rozhovoru Albert. „No to jo, ale jestli nás uvidí tak jsme víte kde. Nevím jak dobrý jsou ty dělostřelci. Petře ty o tom něco víš.“ „No ty PZH jsou dobrý. Mají už počítačem řízenou palbu. Stačí aby zjistili přibližnou polohu a do 10 sekund tam máš kanonádu v okruhu 100 metrů. A když jsou dvě, tak to bud nářez.“ „Tím pádem je rozhodnuto. Pokusíme se zmizet nepozorovaně.“ rozhodl konečně Karel. Jenže byl v tom háček.
Němci začali posílat do okolí skupinky na hlídání základny. Každý den přijížděli a odjížděli nákladní auta s materiálem na opravu a na stavbu budov. Nemohli jsme se ani hnout a jen přihlíželi tomu jak si němci vytvářejí ze staré raketové základny novou svojí. Když už to překračovalo docela dost dní, zavolal si mě Vašek k sobě. „ Petře, nic proti tomu tvému veliteli. Je fakt dobrej a asi toho dost zná, ale z tohohle se nedostaneme pokud nebudeme střílet. Přeci jenom nejsem u speciálů bezdůvodně. Máme dvě možnosti. Buď půjdeme jenom my dva a pokusíme se odlákat pozornost a ostatní projedou nebo druhá možnost, že se nepozorovaně připlížíme a pokusíme se jim uštědřit lekci. Ať jedna nebo druhá znamená, že někdo možná padne.“ „ Já vím Vašku. Už jsem nad tím přemýšlel. Přeci jenom oba dva to tu známe a víme kam kdyžtak jít.“ „Co to tu chystáte?“ překvapil nás Ondra „Nikomu to neříkej ale tohle nikam nepovede. Chceme to zkusit jinak. A to čelně do útoku.“odpověděl mu Vašek. „Tak do toho jdu s vámi.“. A bylo rozhodnuto. Šli jsme s tímto nápadem za Karlem. Plánem bylo, že já, Vašek a Ondra povedeme útok na základnu a ostatní že mezitím zmizí džípem na jiné místo. Karlovy se nápad líbil a souhlasil s ním. Jen se mu nelíbilo, že přijde o dva odstřelovače. Předvečer noci, kdy jsme měli jít do útoku jsme se pořádně připravovali. Nic nesmělo selhat, jelikož jsme se chtěli vrátit živí, i když každý z nás věděl, že tato akce bude sebevražedná. Zbraně jsme si pořádně vyčistili. U taktických vest jsme vyprázdnili kapsy aby se nám tam vešly pouze věci potřebné k boji. Nabrali jsme si hodně granátů, dýmovnic, plastické trhaviny a roznětek. Vašek měl navíc ještě dvě zásahové výbušky a jeden slzný plyn. „Na co ten slzák? Já do té místnosti lézt nebudu.“ ptal se nechápavě Ondra. „ Neboj. Uvidíš“ přišla mu odpověď od Vaška. Když bylo vše připraveno a ostatní již měli také vše sbaleno a byli připraveni na odjezd, tak jsme si ještě naposledy potřásly rukama. Věděli jsme, že nepřežijeme, ale bylo nám to v tu chvíli jedno. Nedělali jsme to pro slávu, pro krásné dívky, pro svobodu našeho národa. Dělali jsme to pro naše kamarády.
Pomalu jsme se blížili k oné základně. Když jsme se přiblížili, zjistili jsme, že kolem základny chodí hlídky. S Vaškem jsme se rozhodli, že je zlikvidujeme potichu. Zbraně jsme nechali u Ondry a ten nás pro případ překvapení kryl jeho SA.58. Připlížili jsme se co nejvíce k místu kudy hlídka chodila. V ruce jsme drželi naše nože UTON a krve by se nás v té chvíli nedořezal, jak jsme byli napnutý. Když hlídka kolem nás prošla vyskočili jsme a jednoho po druhém jsme podřízli. Rychle jsme těla schovali do houštin a čekali na druhou hlídku. I druhá hlídka si nás nevšimla a my ji potichu nožem odpravili. „Mám nápad“ řekl Vašek a začal mrtvé svlékat. Když je všechny svlékl. Vyryl jim cosi nožem na hruď. „ Co to je? To není humální“ podotkl jsme. „ Tohle je Petře nekonvenční způsob boje. Teď až je najdou pro ně budeme zrůdy a zabijáci. A až tě uvidí, tak budeš mít milisekundu k dobru protože se tě lekne. Je to málo ale je to ten čas co tě dělí mezi smrtí a životem.“ Mlčel jsem. Přeci jenom on je ten co je od speciálů a ne já. Společně jsme se pak přemístili k plotu a pomalu jsme ho všichni přelezli jelikož díra už byla zadělaná. Areál se od naší poslední návštěvy změnil k nepoznání. Všude byli světla a místy chodili hlídky. Hlavní mumraj byl ale kolem hlavní budovy. „Takže plán je takovej, co nejrychleji než vyhlásí poplach půjdeme a na ty dělostřelecký komplety připneme plastiku. To samý uděláme s těmi transportéry a s tím Leopardem. V případě prozrazení nalézt kryt a ostatní se tam skrytě přemístíme. Pokud to celý bude až moc, tak mizíme znova tudy. Sraz bude tady na těch souřadnicích.“ ukázal do mapy Vašek. „ Tak jdem na to.“ Já měl za úkol najít v areálu Leoparda a pokusit se ho vyřadit a při té příležitosti se podívat kde se nachází transportéry Marder.
Plazil jsem se vysokou trávou mezi postaveními nepřítele. Všude kolem mě se chodili nic netušící němečtí vojáci. Doplazil jsem se k prvnímu z krytů pro techniku. Před krytem stáli dva němci a pokuřovali. Podplazil jsem se pod maskovací sítí a vklouzl do krytu. Ihned jsem zamířil pušku na ty dva němce a vyčkal jestli mě náhodou neslyšeli. Po pár minutách jsem vyndal z malého batohu plastickou trhavinu a začal jsem hledat nejlepší místo na uložení plastické trhaviny. Po bližším prozkoumání jsem ale zjistil, že se nejedná o Leoparda ale o jeden z kompletů PZH2000. Našel jsem tedy zásobník dělostřeleckých granátů a umístil na něj plastickou trhavinu. „Was? Wo bist du?“ chytla mě ruka zpoza věže dělostřeleckého kompletu. Neváhal jsem a po hmatu jsem jednou rukou ihned zacpal němcovy ústa. Vyndal jsem nůž a bodl do krku. Němec začal tiše chraptět. „Ticho!“ říkal jsem si v duchu „ Ještě tě uslyší ty dva.“ Pak ale němec utichl na věčnost. Rychle jsem ze zad sundal pušku a opět zkontroloval ty dva němce co stáli celou dobu venku. Byl jsem jako opařený. Nemohl jsem se ani hnout z toho jak jsem čekal, že se ti dva otočí a půjdou po mě. „Musíš!“ donutil jsem se a co nejrychleji jsem vyšplhal ven z krytu. Když jsem se dostal k druhému krytu, který nebyl krytý maskovací sítí uviděl jsem siluetu Leopardu. Konečně cíl. Kolem Leopardu chodili pouze dva strážný. Ti si však ani nevšimli, že jsem se proplazil za jejich zády. Když jsem se dostal do krytu, začal jsem přemýšlet kam položím tu další trhavinu. Nenapadlo mě žádné dobré místo abych tank vyřadil definitivně z boje, jelikož pancéřování bylo dosti navýšeno. Jediným místem tedy zůstal vnitřek tanku. Opatrně jsem se vyhoupl za tankovou věž a poté jsem skočil dovnitř do prostoru věže. Všechny kontrolky svítili, jakoby byl tank nastartovaný. Koukl jsem se skrze periskopy. Kolem tanku byl klid. Vyndal jsem trhavinu a ve chvíli kdy jsem ji chtěl připevnit jsem uslyšel jak se blíží zvuk velkého motoru. Znova jsem se podíval do periskopů a v jednom jsem uviděl přijíždějící transportér. Transportér zastavil těsně před tankem a z velitelského poklopu vylezl nějaký důstojník, který se začal bavit s vojáky okolo. Přemýšlel jsem o tom co budu dělat. Je jen jedna cesta ven a to mě mohou vidět. A s odstřelovací puškou toho nic proti pancíři nezmůžu. Jedinou mou možností by byl tank. Začal jsem tedy s hledáním ovládání děla. Našel jsem tlačítko „ FIRE“ což je anglicky „PAL“. To by mohlo být ono. Stále jsem koukal přes periskop a kontroloval ten transportér. Prstem jsem hladil tlačítko pro palbu. V tom se ozvala siréna. Všichni němci začali pobíhat jak splašený. Nevěděl jsem co se děje, ale podle chování němců jsem zjistil že oni taky ne. Do tohoto zmatku se ozval druhý motor. Před tank přijel další transportér. Už jsem ani nedoufal v to že z tanku vylezu živej, když se v dálce ozvala dávka ze samopalu. „To musí být někdo z kluků“ řekl jsem si. Transportéry se začali na místě otáčet a to směrem odkud byla slyšet palba. Nemohl jsem ale dopustit aby na mé kamarády přijeli transportéry. Ozvala se mohutná rána a celý tank se otřásl do základů. Před hlavní děla se objevil mohutný mrak kouře a prachu za kterým bylo vidět hořící trosky jednoho z transportérů. Druhý transportér se otočil a namířil 20 mm kanón na tank. Za sebou jsem slyšel jak pracuje nabíjení děla. Kulky dopadali na věž tanku a odráželi. Neslyšel jsem vůbec nic když začali na tank dopadat zásahy z 20mm kanónu. Opět se rozsvítilo světélko před tlačítkem „FIRE“. Začal jsem hledat ovládání věže. Jako nejvíce pravděpodobný se mi zdál joystick. Uchopil jsem ho a věž se začala točit. Namířil jsem dělo na druhý transportér a opět jsem zmáčknul tlačítko. Po obrovské ráně se v plamenech objevil i druhý transportér. Chytl jsem svojí pušku. Zhluboka jsem se nadechl a vykoukl ven z věže. Kulky od německých útočných pušek G36 létali kolem mě. Z poklopu mi koukala jen hlava a hlaveň pušky. Začal jsem tedy s krycí palbou. Z vesty se mi podařilo rychle vytáhnout dva dýmovnicové granáty. Jeden jsem hodil na věž vedle sebe a druhý směrem odkud po mě stříleli němci. Když se kolem věže objevil dým rychle jsem vyskočil a spěchal se schovat za tank. Pak jsem jen vykoukl a našel první cíl ve svém zaměřovači. Takhle jsem si našel ještě dva. Palba pak na mě ztichla. Od hlavní budovy jsem slyšel stále střelbu. Vyskočil jsem a malým lesíkem jsem se plížil k místu odkud jsem slyšel zvuk známé střelby ze samopalu SA.58. Když jsem byl dost daleko od tanku. Zmáčkl jsem tlačítko pro dálkový odpal trhaviny. Za mými zády se ozvaly dva velké výbuchy. Postupoval jsem stále blíž a blíž k palbě. Přede mnou se náhle zvedl němec a utíkal směrem ode mě. Ihned jsem zvedl zbraň namířil, ale rána nevyšla. Pustil jsem tedy pušku na zem a rychle tasil pistol. Ještě než němec stačil zmizet v další houštině, tak ode mne dostal dvě rány do zad. Sebral jsem svojí pušku, uvolnil zaseklý náboj a dobil nový zásobník. Rychle jsem doběhl na horizont a hledal Ondru. Ten ležel v jedné díře jako přibitý a nad ním odletovali kousky hlíny. Vždy čas od času zvedl pušku nad hlavu a poslal pár ran na nepřátele. Zaklekl jsme, zalícil zbraň a začal s krycí palbou. Ani jsem si při tom nevšiml, že se vedle mě objevil Vašek. Zalehl a z kapsy vynadal odpalovač. Areálem opět zazněly dva silné výbuchy, které ozářili noční oblohu. Nepřátelská palba ustávala a Ondra se mohl přesunout z díry k nám. „ Už jsem nedoufal, že se sem dostanete a že mě zachráníte.“ prohodil Ondra když přibíhal k nám.
Pod krycí palbou jsme se přemístili k hlavní budově, která již byla opravená. Přišli jsme bočnímu vchodu a Vašek dovnitř hodil zásahovou výbušku. Pod mnoha ranami ze zásahové výbušky jsme vběhli do budovy. Pomocí nacvičených postupů jsem postupovali dál budovou. Vždy jeden kryl a dva prohlédli místnost. Celé hlavní křídlo bylo již skoro prázdné až na jednu místnost. V této místnosti nejsou žádná okna a místnost slouží jako zbrojnice. Dveře do zbrojnice byly z masivního dřeva a oplechované. V horní části měli dveře okénko pro výdej zbraní. Z tohoto okénka se objevila zbraň a němec po nás začal střílet. Zkoušeli jsme opětovat palbu, ale vůbec nám to nepomáhalo. Granát by byl v té chvíli špatný nápad, jelikož by mohlo dojít i k výbuchu veškeré munice ve zbrojnici. Když se nám nevedlo dostat se do této místnosti tak Vašek přišel na nápad. „Chtěl jsi Ondro vidět proč máme ten slzák. Tak se koukej.“ a Vašek hodil slzný granát do zbrojnice skrze výdejní okénko. Za pár sekund se ozvalo z místnosti kýchaní a přes okénko se vyvalil dým. Trošku jsme ustoupili zpět a počkali. Dveře do zbrojnice se otevřeli a z nich vyběhl němec. Držel se za obličej a něco mumlal. Ondra na nic nečekal a vypálil na něj dávku ze samopalu. „Dělejte musíme jít dál. Je tu ještě vedlejší křídlo.“ okřikl jsem ty dva a dál jsme postupovali budovou. Přišli jsme do místnosti, která byla označena jako velitelská. Místnost byla prázdná. Vašek do ní vešel a šel rovnou ke stolu. Na stole se váleli nějaké listiny. Vašek se v nich začal přehrabovat a pak vyjekl „Se nedivím, že ještě žijeme. Pěchota dle rozkazu odjela do Kynšperka nad Ohří. A v areálu zůstali jen hlídky. “ „ Tak to by mohli být už tady. Musíme zmizet jinak……“ nestačil jsem ani dopovědět a před budovou zastavilo nákladní auto a s korby vyskakovali vojáci. Bylo jich asi dvacet. Hned za nimi zastavil džíp německých průzkumných vojsk a voják u kulometu začal střílet na všechna okna budovy, aby vojáci z náklaďáku měli čas se přeskupit. „ A je to víte kde pánové. Bojovalo se mi s vámi dobře.“ opřel se Ondra o zeď a zkontroloval poslední počty nábojů. V tom se ozvala zvuk druhého kulometu. „ To není německý MGčko.“ napjal jsem svůj sluch „ To je PKTčko. Naše. Český!“ A opravdu po cestě se hnal Land Rover a palba z horního kulometu zničila ihned střelce u nepřátelského kulometu. Palba z obou kulometů na Land Roveru neustávala a němci nekrytí se dali buď na útěk nebo ihned padli. Vyběhli jsme bočním vchodem ven z budovy a nasedli na korbu Land Roveru „ Pryč, pryč, pryč!“ řval Ondra. Karel otočil džíp a my rychle ujížděli pryč. „Proč jste se vrátili?“ „ Jelikož by to bylo dosti nefér.“ řekl Zdeněk. „Prosím tě neposlouchej ho. Vždyť ho znáš. On byl první kdo chtěl zmizet. Ale po cestě pryč jsme potkali ten náklaďák a tak jsem si řekli, že by to pro vás bylo moc.“ koukl na nás Tomáš. „ Tak to je dobře.“ „A teď už ticho. Ošetřím vám ty menší ranky.“ Džíp ujížděl po silnici pryč od té ohněm ozářené základny a v něm 7 osob, které se nevzdali naděje na osvobození České republiky.
Díl pátý – Cesta do vnitrozemí
Cesta džípem byla úporná na psychiku a i na fyzičku. Každou chvíli jsme zastavovali když jsme viděli na dohledu světla jiného vozidla. Člověk pořád musel mít ruce na zbrani a koukat kolem silnice. Nešlo jen tak polevit, odpočinout si. Když jsme měli možnost jet lesem, tak jsme to udělali. Přes den jsme zůstávali povětšinou někde zalezlí a čekali na tmu. Po 4 dnech jsme zastavili u nám neznámého městečka poblíž Plzně. Tak dlouho nám trvalo se dostat těch 90 km. Poblíž městečka byla Hlavní silnice a na ní stála hlídka Bundeswehru a kontrolovali projíždějící vozidla. „ Co teď?“ ptal se Ondra. „ No všude je pole. Počkáme do tmy.“ Odpověděl mu Karel. Ondra zajel s Land Roverem dál do lesa. Já a Albert jsem zůstali na kraji lesa a dalekohledem pozorovali okolí. Snažili jsme si zapamatovat to co hlídka Bundeswehru stále dělá, jak zastavují vozidla, kde dělají chyby a jak by jsme je dokázali přemoci, kdyby se dostalo na boj.
Po třech hodinách těsně před setměním se na silnici objevilo něco co nám opravdu neudělalo radost. Po silnici se k hlídce blížil tank Leopard. „A jsme v pr…..pokud zastaví.“ koukl na mě Albert. „ To máš pravdu. Tak doufejme že projede.“ Byli jsme napnutý jestli tank zastaví nebo ne. Co se ale stalo nám vzalo dech. Tank zastavil kus před hlídkou a začal manévrovat s dělem. Hlídka jenom nevěřícně hleděla, když z děla vyšla rána a jejich Mercedes Benz G se rozletěl na kusy. Hlídka se pak ihned kryla za barikády. Na věži tanku se otevřel poklop a z něj vylezla postava s kulomet v ruce. Salva z kulometu pak hlídku rozprášila jako nic. „ Hele Petře vrtulník!“ okřikl mě Albert. A vážně na obzoru se objevil bitevní vrtulník. Letěl nízko těsně nad zemí. Muž v tanku otočil kulomet směrem na vrtulník a pustil palbu. Vrtulník se však jen malinko vznesl a vypálil rakety. Kolem tanku to všude začalo bouchat. Hlína, asfalt, kousky železa to vše lítalo vzduchem. Jen jsme nečině přihlíželi tomu co se tam děje. „ Karle, tady Albert. Pojďte se sem podívat!“ řekl Albert do vysílačky. Vrtulník ještě párkrát přeletěl nad zničeným tankem a pak pomalinku odlétal pryč. Vzal jsem si dalekohled a podíval jsem se na ten tank co se s ním stalo. Byl celý ohořelý a vypadalo to, že to nikdo nepřežil. „ Tak co se tu stalo?“ ptal se Karel když přišel. Chtěl jsem odpovědět, ale u věže tanku se otevřel poklop a z něj vylezla postava celá od krve. „ Je tam někdo živý. Musíme pro něho. Alberte skoč pro kluky.“ rozkázal Karel. Pozoroval jsem postavu, jak se blíží pomalu k městečku a ani jsem si nevšiml, že se z tanku dostala další postava. „ Támhle vzadu to je co?“ ptal se Karel. Dalekohledem jsem zamířil směrem kam Karel ukazoval. Za městečkem se po silnici blížil náklaďák a jedno průzkumné vozidlo Fennek. První postava se dokulhala již mezi baráky. Druhá se stále opírala o tank. Když vozidla přijela ke zničenému tanku, tak postava u tanku na ně namířila pistol. Než však stačila zmáčknout kohoutek, tak ji dostal někdo z oněch vozidel. Karel rychle odvolal naše auto, aby se s ním kluci zase schovali a připravili se když tak na odjezd. Sledovali jsem co se bude dít dál. Vojáci z aut vyskákali a začali uzavírat oblast. Celé městečko bylo obleženo. Bylo vidět jak městem projíždí vojenské džípy a náklaďáky a hledají toho druhého. „ Dnes nikam nepůjdeme. Počkej tady ještě dvě hodiny a pak tě někdo přijde vystřídat.“ řekl Karel když odcházel zpět ke klukům. Za dobu co jsem hlídal si již nic nestalo a tak jsem v poklidu šel odpočívat, když mě přišel Vašek vystřídat. Sedl jsem si k zadnímu kolu a hned usnul.
Když jsem vstal začal jsem hledat něco k jídlu. „ Nic tam nehledej. Všechno je už snědený.“ vykoukl zpoza deky Tomáš. „A kdo to snědl?“ „Všichni. Zásoby prostě došly.“ „Ale co teda budeme dělat?“ „Nevím někde se musí jídlo sehnat.“ Byl to pro nás nový problém. Jedinou možností bylo navštívit město. Přemístil jsem se zase na kraj lesa, kde už hlídal Zdeněk. „Ty mě jdeš střídat či co?“ „ Ne ne. Jen jsem zjistil, že došlo jídlo tak se chci kouknout na to město a jak to s ním vypadá.“ „Před hodinou odjela značná část němců. Zbyla zde jen šestičlenná hlídka.“ Byl to problém. Jídlo jsme potřebovali. Na večer se snad uvidí. Vrátil jsem se zpátky k džípu. Všichni už byl vzhůru a nad vařičem se vařil čaj. „Tak jak to vypadá Petře“ ptal se mě Vašek. „Je tam už jen šestičlenná hlídka. Takže už by to šlo, za tmy projet. Ale nemáme jídlo a proto budeme muset jet do toho městečka. Chce to ale průzkum.“ mrknul jsem na Vaška. Vašek jen kývl a začal čistit zbraň a doplňovat střelivo. „Už zase něco chystáte?“ ptal se Ondra když mi donesl čaj. „Proč myslíš že něco chystáme?“ odpověděl jsem. „No asi proto, že jste se tak tvářili minule, když jste šli na přepad toho areálu.“ „ To je to na nás takhle vidět? Tak aspoň mlč. Karel by nadával, že jedeme na vlastní triko.“ Začal jsem tedy taky čistit zbraň. Ondra si sedl vedle mě, vyndal svojí pistol a začal ji také čistit. „Co si myslíš že děláš?“ koukl po něm Vašek. „Jdu s vámi. Minule jsem šel taky a přežil jsem to. Takže teď jdu taky.“ odsekl Ondra a čistil dál svou pistol. Když přišel večer poslal mě Karel na hlídku. „Já jdu taky. Mě tady potřebovat nebudete.“ prohlásil Vašek. Ondra neřekl ani slovo a šel se mnou. Na hlídce jsme vystřídali Tomáše.
Když byl Tomáš již dál řekl jsem: „Půjdeme tímhle odvodňovacím kanálem. Tam by nás neměli vidět. Pak se rozdělíme a prohledáme město. Pokud najdeme obchod bude to, to nejlepší.“ oba kamarádi na mě kývli na souhlas. Vyrazili jsme tedy přes pole a odvodňovací strouha nám poskytovala kryt a skrýš. Když jsme se dostali k městu, rozdělili jsme se. Šel jsem podél baráků a u každého z nich jsem se zastavil, zkontroloval okolí a pak nakoukl přes okna dovnitř. Došel jsem až na malé náměstíčko. Přes optiku jsem zkontroloval okolí. Nikde nic, nikde nikdo. Ale byl tu obchod na druhé straně náměstí. Rozhlídl jsem se a sprintem vyrazil ke krámku. Tam už na mě čekal Ondra. „ Taky jsem ho viděl. Dokážeš to otevřít?“ ptal se mě Ondra. „Ne nejsem žádný zloděj.“ Přemýšleli jsme nad tím jak se dostaneme dovnitř, když nám do vysílačky, ženský hlas oznámil, že máme jít ke kostelu. „ Co když je to past?“ přemýšlel jsem nahlas. „ Tak víš co? Budeš mě krýt a já se tam půjdu podívat.“ Odpověděl mi Ondra. Rozhlédli jsme se. Našli věžičku kostela a přemístili se k místu odkud bude hezký pohled. Před kostelem stála mladá slečna. Zkontroloval jsem okolí dalekohledem a pak namířil svoji pušku na ni. Ondra vyšel a šel rovnou k ní. Pořád se rozhlížel a čekal nějakou nepravost. Když ho slečna spatřila rozběhla se k němu. Chvilku spolu mluvili a pak na mě Ondra mávl. Oba šli směrem k nějakému domu. Šel jsem tedy za nimi. Vešli jsem do baráku. „ Co se děje?“ ptal jsem se Ondry. „Víš, jak ti to jen říct. Vašek je mrtvej. Vešel do tohohle baráku, slečna tady má schovaného jednoho z toho tanku, lekla se ho a myslela, že to je někdo z němců. A pak…….“ Ondra svěsil zrak. „Né. Tomu neřím.“ Chtělo se mi brečet. Proběhl jsem barák a našel Vaška jak leží na zemi pod otevřeným oknem. „Moc mě to mrzí. Myslela jsem že to je němec a tak jsem zmáčkla spoušť. Tu zbraň mi dal ten zraněnej co je dole. Opravdu mě to moc mrzí. Kdybych mohla, vrátila bych to zpět.“ „ Radši buďte zticha a dejte sem tu zbraň.“ Nadechl jsem a začal jsem Vaška odstrojovat a bral jsem mu jeho věci. „Kde je ten zraněnej?“ zeptal jsem se naštvaně té slečny. „ Pojďte zavedu vás tam.“ Hodil jsem batoh s věcmi od Vaška na záda a jeho zbraň dal Ondrovy do ruky. Pak jsem šel po schodech dolů do sklepa. V jedné místnůstce ležel na zemi zraněný a popálený muž. Neváhal jsem a vzal do ruky vysílačku. „Karle jsme v tom městečku. Neptej se proč. Ale rychle sem přijeďte. Vezměte to víc na jih města. Tam vás nebude vidět hlídka.“ nahlásil jsem naši situaci. Sklonil jsem se k tomu zraněnému a zeptal se ho co tu dělá. Ten jen zaskřehotal. Skoro jsem mu nerozuměl, ale porozuměl jsem pár slovům. Mluvil něco o odboji a že má na mapě místo kde se odboj schovává. Pak mi dal mapu, otočil hlavu a nechtělo se mu dál mluvit. Vyšel jsem po schodech nahoru. „Ondro jede jsem Karel. Nejspíše přijedou od toho náměstíčka. Hlídej to.“ koukl jsem po Ondrovy. Pak jsem šel opět k Vaškovy a jeho tělo jsem vzal na ramena. „Opravdu mě to mrzí, kdybych mohla pomoct, tak….“ omlouvala se pořád slečna. Neposlouchal jsem ji. Spíše jsem ji nechtěl poslouchat. „ Už jedou!“ Přišel mi oznámit Ondra. Vzal jsem tělo a vytáhl ho ven před barák. „Co se stalo?“ ptal se mě Karel. Nedokázal jsem mu však odpovědět. Vaškovo tělo jsem pak hodil na korbu džípu a sedl vedle něj. „To bude dobrý.“ dal mi ruku na rameno Ondra. „Já se moc omlouvám. Nevěděla jsem to. Pomohu vám když to bude v mích silách.“ říkala s brekem ta slečna Karlovy. „Máte jídlo? Potřebujeme jídlo. Dost jídla.“ vyjekl Zdeněk „No já moc jídla nemám, ale znám majitele toho obchodu tady u nás. Je to soused.“ S těmito slovy odešla dívka k vedlejšímu domu. Když se otevřeli dveře, stál tam chlap, který nevěřil svým očím. Chvilku si povídali s tou dívkou a pak přišel rovnou k nám. „Pojďte kluci dám vám jídlo. Kdybych byl mladší hned bych šel s vámi.“ To že dostaneme jídlo bylo pro nás potěšení. U obchodu jsme nabrali dost jídla a pití, aby nám to vydrželo na měsíc. Hlavně jsme brali konzervované věci. Když už jsme měli plné auto jídla, přišel k nám majitel obchodu a dal nám dvě uzené kýty velké jako naše batohy se slovy, že to máme k zakousnutí abychom nejedli jenom konzervy. Poděkovali jsme a odjeli do blízkých lesů. Zastavili jsme na pěkné mýtině. Tam jsem vytáhli Vaškovo tělo a položili ho na mech. Tělo jsme pak zahrabali. Všichni jsme zasalutovali jako poslední rozloučení a pak nasedli do džípu. Jen já jsem zůstal a hleděl na hrob mého kamaráda. V ruce jsem svíral známky které jsme nosili, když jsme si jako malý hráli po lesích na vojáky. „Petře pojď musíme jet.“ okřikl mě Tomáš. Položil jsem známky na hrob a šel k džípu.
Díl šestý – Odboj
Jeli jsem noční krajinou a všichni jsme byli zticha. Byl slyšet jen motor džípu. Byli jsme skleslý. A nejvíce asi já. Odešel nám totiž další člověk a my zůstali ve složení takovém v jakém jsme nastupovali přibližně před měsícem na korbu Tatry 815 a odjížděli na hranice. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Ondra už není tak veselej jako býval. Karel se stal právoplatným velitelem a velí jak jen může. Zdeněk se také zklidnil a už nemá tolik připomínek. Albert pořád drží svůj kulomet a nepustí ho z ruky ani v noci. Tomáš, ten pořád jen přemýšlí nad tím koho bude zase ošetřovat a bojí se každého souboje, kdy by musel ošetřovat dalšího zraněného. A já? No já jsem přišel o přítele. Viděl jsem už tolik mrtvých, že se mi z toho točí hlava a někdy v noci špatně spím. Byl jsem postřelený když mě škrábla kulka do ramene a do stehna při útoku na areál bývalé raketové základy. Ondru taky kulka jen škrábla do boku při útoku na základnu. Zdeněk měl prostřelené rameno. Už může vykonávat veškeré věci, ale Tomáš ho pořád krotí aby se nepřetáhnul. A to nemluvím o psychické újmě.
Začal jsem hledat nějakou čokoládovou tyčinku abych na to již nemyslel. Prohledával jsem kapsy. V jedné kapse mě ale obsah překvapil. Vytáhle jsem složený papír. Byl celý zakrvácený. Rozložil jsem ho a byla tam mapa. Ano ta mapa kterou mi dal ten člověk co byl v tom tanku. „Zastavte!“ zvolal jsem do ticha. „ Všichni kruhovou obranu rychle, rychle. A střílet jen na signál. Co je Petře?“ zeptal se mě Karel po tom co ostatní vylekal k smrti. „ Nic se neděje. Jen jsem si vzpomněl, že v tom městečku mi dal ten zraněný mapu kde je místo tábora lidí z odboje.“ „ To by se mohlo hodit. Ukaž kde mi to. Zdeňku jedem, budu tě navádět.“ Všichni se uklidnili a oddechli, že na to byla jen taková maličkost a ne němci. Džíp se znova rozjel a každý už byl v klidu. Tábor odboje by pro nás bylo dobré zpestření. Potřebovali jsme se vyspat a to pořádně. Cesta nám trvala až do svítání. Slunce bylo těsně nad obzorem když jsme dojeli do míst kde se měl tábor nacházet. „Něco se mi tu nelíbí.“ podotkl Ondra. „Nevím co by se ti nemělo líbit. Les, ticho, žádní němci.“ „Hele víš co Petře, zalez někam. Tady prostě něco nehraje. Je tu něco divného.“ Usmál jsem se, ale i přes to jsem se pořádně rozhlídl po kraji. Džíp zastavil. Seskočil jsem a schoval se za nejbližší strom odkud jsem pozoroval okolí. To udělal i Ondra, Tomáš a Zdeněk. Jen Albert zůstal u kulometu a Karel, který koukal do mapy. „Mělo by to být tady. Ale nikde nic nevidím.“ Mumlal si Karel. „Odhoďte zbraně!“ ozvalo se z lesního porostu. Ihned jsme zamířili do těch míst a připravili se na útok. „Češi se nevzdávají. A proto zbraně neodložíme.“ odpověděl Albert a natáhl závěr kulometu. „Budeme střílet!“ ozvalo se znova. „Tak si pojďte pro pár kulek vy svině německý.“ odpověděl znova Albert. „Jaký svině německý? My nejsme němci, ale češi.“ „ A to nevidíte naše vlaječky na uniformě volové. Hledáme místní odboj. Jsme 3. průzkumné družstvo 102. průzkumného praporu Armády České republiky.“ vložil se hrdě do rozhovoru Karel. Na toto se objevila v křoví postava. Pomalu šla k nám. Byl to muž který měl na sobě něco jako napodobeninu maskovacího převleku Hejkal. Byl však vyroben jen z lesního porostu. Přišel až k nám a pořádně si nás prohlídl. „ Tak pojeďte za mnou.“ Nastoupili jsem na džíp a pomalu vyrazili za ním. Albert na něj zamířil kulomet a ležérně jakoby nic držel spoušť. My však věděli, že pokud by ten chlap před námi udělal jen maličkost tak by hned byl rozstřílený na cucky. Přijeli jsme doprostřed lesa, kde byla mýtina. Uprostřed mýtiny byla dobře zamaskovaná díra do země. Díra byla tak velká, že by se do ní nacpali i dva tanky. Přijeli jsem blíž a zjistili, že se jedná o vjezd do podzemí. „ Co to je?“ ptal se Karel. „ To je bývalý podzemní bunkr, kterej si nechali postavit němci za druhé světové války.“ odpověděl mu ten chlap. Velká ocelová vrata se otevřeli a my vjeli dovnitř do podzemí. Byli tam obrovské garáže, kde stáli samé nákladní auta V3S, Tatra 148, starý UAZ 452, URAL, GAZ 66, ZIL, Tatra 815. V další garáži stáli tanky T55, T72 a ukořistěné tanky Leopard. S nimi tam byli i transportéry BVP 2, OT64 a průzkumné BRDM2. V poslední garáži byli naskládaný Land Rovery a UAZy v normální, průzkumné i speciální verzi. Jen jsme koukali. Zastavili jsme v poslední garáži a vyskočili z džípu. Na džíp se hned zběhli technici a doplnili naftu, a začali s opravami poškozených dílů. Kulomet dostal novou zásobu patron. Otočili jsme se a nějaký chlápek nás vedl dovnitř. Prošli jsme komplexem. Viděli jsme zbrojnici, operační středisko, tělocvičnu, ošetřovatelnu a jiné místa, které na klasické základně nesmí chybět. „Tak tady jsou vaše pokoje. Zatím se prospěte a ve 22 se hlaste u velícího základny.“ řekl nám chlápek když otevíral dveře tří pokojů a odešel. Zabrali jsme s Ondrou hned jeden pokoj a rovnou jsme si lehli na postele. „Tak to si nechám líbit.“ usmíval se Ondra. „ No jo, ale já jim věřit nebudu.“ odpověděl jsem mu na to a natáhl jsem závěr své pistole CZ.75 a vložil ji pod polštář. Pak jsme zalehli a skoro ihned usnuli.
V místnosti se začal ozývat zvuk nějaké sirény. Otevřel jsem pomalu oči a ve dveřích jsem viděl rozmazané postavy. Ihned jsem vytáhl zbraň z pod polštáře a na mířil na dveře. „Co blbneš? Jsi snad spadl na hlavu nebo co.“ vykřikl hned Tomáš. „Máte tady jídlo. A vstávejte.“ objevil se ve dveřích Karel. Oblékl jsem se a začal jsem pomalu snídat. Takovou snídani jsem neviděl už přes měsíc. Pořád jenom paštiky s chlebem a čajem a tady na mě čekalo mlíčko a kafe, sladké pečivo a ovoce. S chutí jsem se do toho s Ondrou dali. Po snídani se ozvala znova siréna. „Co to je? To je nějaký poplach či co?“ ptal se Ondra a rozhlížel se po ostatních co se bude dít. V tom se otevřeli dveře a do našich ubikací přišel ten chlápek z rána. „Je 22 hodin. Půjdete se mnou k veliteli.“. Šli jsme tedy za ním až před kancelář velícího. „Zůstaňte tady.“ rozkázal nám a vešel dovnitř. Za minutku vylezl a poslal nás dál. Nevěřili jsme vlastním očím. Stál tam před námi náš velitel praporu. „To jsem rád, že to alespoň někdo další přežil a utekl. Celý můj prapor rozstříleli na padrť. Ten kdo se zachránil a přežil padl do jejich rukou a je nyní vězněn nedaleko Prahy. Jste jediný? Neviděli jste ještě někoho?“ ptal se nás náš velitel s výrazem někoho kdo na něco čeká. „ Ano pane. Při obsazování hranic jsme se setkali s prvním družstvem. Ti ale nepřežili útok německých vojsk. Setkali jsme se i se skupinou 601 speciálních sil. Ti však taky padli.“ oznámil Karel veliteli a stál stále v pozoru. Velitel klesl a pro jistotu si sedl na židli. „To není možné. To není možné.“ opakoval pořád velitel. „Pane jak vám můžeme pomoct?“ naklonil se k němu Karel. „Pomoct? No to je oříšek. Můžete! Potřebuji udělat průzkum letiště nedaleko odsuď. Němci si tam udělali letiště pro bojové vrtulníky, které nám dělají velké starosti. Pokud by se je podařilo zničit, bylo by to pro nás to největší plus. Bez předchozího průzkumu to však nejde.“ „Dle rozkazu pane.“ zasalutovali jsme všichni a vojensky odešli z kanceláře. Přešli jsme až k našim ubikacím. Nikdo neřekl ani slovo, ale každý věděl co se bude dál dít a co musí udělat. Sedli jsme si s Ondrou na postele proti sobě. Každý jsme koukli na sebe a kývli. Vzali jsme zbraně a pořádně je pročistili. Nabrali jsme náboje a napáskovali zásobníky. Zamaskovali jsme své postavy a pak jsme si navzájem natřeli obličeje maskovacími barvami.
Když jsme byli hotoví vyšli jsme před náš pokoj. Na chodbě už stáli kluci a čekali na nás. V řadě jsme vyšli ven před ubikace. V garážích už na nás čekal džíp. Nasedli jsme a vyjeli ven. Byla chladná noc a na obloze nebyl měsíc ani hvězdičky. Tou tmou jsme se řítili s našim džípem skrz les. Dojeli jsme až k místu kam jen to s džípem šlo. Tam jsme seskočili a chvilku naslouchali jestli se k nám někdo neblíží. Pak jsme se shromáždili u kapoty a Karel vytáhl mapu. „ Ondra a Petr půjdou dopředu. Půjdeme tímhle údolím, až sem. Tady půjdeme zahneme tady na ten kopec. Odtuď by mělo být to letiště krásně vidět. Pozor na hlídky. Rozestupy 5 metrů. Ondra a Petr před námi 100 metrů. Pálit jen na rozkaz nebo při opětování palby. V případě prozrazení se stahujeme každý sám k džípu. V případě zranění někoho, tak ten zůstane na místě a při zpáteční cestě se pro něj vrátíme. Všem jasný?“. Kývli jsme na Karla a všichni jsme začali maskovat džíp. Kolem dokola jsme nastražili výbušniny kdyby došlo při ústupu k našemu napadení. Když to bylo hotové vyrazili jsme směrem na letiště. Já a Ondra jsme šli vpředu jako přední hlídka a průzkum. Věděli jsme, že pokud se dostaneme do palby, tak je možné že to budeme my kdo to první schytá. Cesta do údolí nám trvala dlouho. V údolí již byla mlha a mohli náš postup urychlit. Když jsme ale došli na konec údolí opět se náš postup zpomalil. „Pšt Ondro.“ zašeptal jsem. Ondra se ohlédl a viděl mou paži jak ukazuje napravo do keřů. Ohlídl se a kývl na mě. Oba jsme zalehli a namířili zbraně na ty keře. „Stůjte máme kontakt.“ nahlásil jsem přes vysílačku. Z keřů vyšla skupinka tří němců. Jednalo se nejspíše o hlídku letiště. Hlídka se pomalu blížila k nám. Vytáhl jsem nůž z pouzdra a čekal až přijdou ještě blíž. Hlídka pořád směřovala k nám. Srdce mi bušilo jak o závod. Adrenalin v té chvíli vystřídal krev v mém těle. Připravoval jsem se k výpadu, když hlídka náhle odbočila a šla směrem od nás. Oddechl jsem si ale stále jsem pozoroval kam půjdou a co budou dělat. Když zmizeli za horizontem dal jsem zprávu přes vysílačku ostatním, že je cesta volná. Přiblížili jsme se až k místu kde jsme chtěli vybudovat pozorovatelnu. Pořádně jsme celé místo zkontrolovali a začali jsme s výstavbou a maskováním. Ještě před rozedněním jsme měli základní pozorovatelnu hotovou. První šel na pozorování Karel a Zdeněk. Ti měli za úkol načrtnout všechny stavby na letišti. Po nich šel na pozorování Albert a Tomáš. Ti zas měli úkol zakreslit a zapsat veškerou techniku. Poslední jsme byli my. Já a Ondra. Našim úkolem byl zjistit rozestavení hlídek. Jejich časové intervaly. Intervaly odletu vrtulníků a vše ostatní. Další dva dny jsme se střídali a pozorovali dění na letišti.
„Tak jo. Dáme to vědět na základnu.“ řekl Karel po těch dvou dnech. Přes vysílačku nahlásil co všechno jsme viděli a že máme nakreslenou mapu. Z vysílačky se ozvalo ať se vrátíme zpátky. Zničili jsme tedy všechny důkazy o našem pobytu zde a když tma opět zahalila okolí vyrazili jsme zpět k džípu. Já a Ondra opět vpředu a ostatní 100 metrů za námi. Když jsme přicházeli k džípu všichni jsme se zastavili. „Ondro, Petře vpřed a prozkoumat.“ dal nám rozkaz Karel. Prozkoumali jsme okolí džípu a mávli na ostatní aby šli za námi. Šel jsem na místo spolujezdce a chtěl jsem si sednout. Na podlaze mi však něco nesedělo. Byla tam šlápota od bahna. Zkontroloval jsem džíp. Nic tam nebylo. Ale ta předtucha tu byla. „Zpátky je to past!“ křikl jsem na ostatní a s Ondrou jsme zalehli pod džíp. Ze tmy se ze všech stran začala ozývat palba. Pálili jsme na všechny strany na místa kde byli vidět záblesky od zbraní. „Tomáši! Albert to dostal.“ slyšel jsem jak řve Zdeněk. Ohlédl jsem se a na zemi se válel Albert a jednou rukou se držel za na hrudníku. „Ondro musíme odtud. Dýmovnice pak tě budu krýt a ty se musíš dostat k odpalovači výbušnin.“ zařval jsem a hodil před sebe dýmovnici. Ondra udělal to samé a pak vyběhl za džíp. Zuřivě jsem začal střílet na všechny strany a pomalu začal ustupovat co nejblíže k džípu. Ondra mezitím našel odpalovač a čekal na ten správný okamžik. Naskočil jsem na džíp, nastartoval a popojel pro mé kamarády. Tomáš se Zdeňkem vyhodili Alberta na džíp. Karel si stoupl za kulomet a začal pálit. Zařadil jsem zpátečku a jel k Ondrovy. Těsně před ním jsem zastavil. Ondra zmáčknul tlačítko pro odpal a zařval „Zmiz odsuď!“ Neváhal jsem a šlápl na plyn. Kolem nás vyletěla hlína do povětří a bylo slyšet i jak pár nepřátel zařvalo bolestí. „To bylo jen o kousek.“ oddechl jsem si. „Bylo ale ne pro Alberta. Je mrtvej.“ upozornil nás Tomáš. Celý osazenstvo džípu náhle zmlklo. Byla to pro nás v té chvíli nejhorší zpráva za poslední měsíc. Ujížděli jsme krajinou zpátky na základnu. Před základnou jsme ještě zastavili a počkali co se bude dít a jestli nás někdo nesleduje. Když jsme přijeli až do garáží. Nastoupili k nám lidé z odboje a blahopřáli nám, že jsem se ve zdraví vrátili. Jejich výraz, když jsme vytáhli z džípu mrtvé tělo Alberta, ale rychle sklesl. Pro nás to byla velká daň za to, že jsme pomohli naší zemi. Od té chvíle pro nás němci nebyli jen nepřátelé, ale něco víc než nepřátele. Byl to někdo koho k smrti nenávidíte.
Díl sedmý – Útok na letiště
Stáli jsme u zdi velké místnosti a náš velitel vykládal lidem z odboje jak chce vést útok na letiště. Poslouchali jsme ale ani jeden z nás nedokázal myslet na nic jiného nežli na pomstu němců za smrt Alberta, Vaška, Pepy a kluků z jedničky. Hlavami se nám točili myšlenky jak se pomstíme, co uděláme, jak zabijeme. Ale jsme vojáci a nesmíme tím podlehnout. Našim úkolem při útoku na letiště bylo vyřadit hlídky, aby ostatní mohli nepozorovaně proklouznout co nejblíže k letišti. Pak měl následovat hromadný útok, při kterém jsme měli vyřadit z provozu kontrolní věž. Briefing skončil a všichni odcházeli ven aby se připravili. My však stále stáli na místě a koukali po ostatních. „Kluci“ začal Karel „Vím, že se nás asi mnoho nevrátí, ale je to náš úkol bojovat. A bylo mi ctí že jsem mohl bojovat po boku takto dobrých kluků.“ Když domluvil, nasadil si čepici a pomalu odešel z místnosti. „Vím že mě nemáte rádi za to jak vám čas od času nadávám, ale však vy víte.“ pokračoval po chvíli ticha Zdeněk a taky nasadil čepici a odešel. „Nebudu nic říkat. To nemá smysl. Jen možná takovou maličkost. Hodně štěstí.“ prohodil Tomáš když odcházel za Zdeňkem. Koukli jsme s Ondrou na sebe. „Ty a já.“ řekl jsem. „Až do konce.“ Odpověděl mi Ondra a oba dva jsem si klepli pěstmi o sebe. V základně to jen vřelo přípravami. Všichni pobíhali z místa na místo a snažili se dát vše dohromady. Posádky tanků a transportérů nasedali a žhavili motory svých strojů. Lidi z odboje nasedali na korby náklaďáků a lezli do transportérů. Každý měl v ruce nějakou tu zbraň. Nikdy v životě jsem to neudělal, ale klekl jsem si na zem a začal se modlit. Ondra mě chvilku pozoroval a pak se přidal také. Když jsme skončili s modlením, zvedli jsme se a vyrazili k našemu džípu. Kluci už byli na korbě a čekali na nás. Nasedli jsme a naposledy jsme se podívali po základně. Džíp se rozjel a jel do čela velkého konvoje. Vpředu seděl v UAZu náš velitel. Jen zasalutoval a pak kývl hlavou jako by nám říkal sbohem. Vyjeli jsme ze základny a sluníčko nás všechny praštilo přes oči. Jeli jsme nám už známou cestou a za námi se ozýval rachot motorů zbytku kolony. Pak se ale kolona zastavila a my byli sami uprostřed ještě více nebezpečného prostoru než před tím. Vjeli jsme do míst kde jsme již před tím nechali džíp a šli pěšky. Džíp se zastavil a my hned seskočili. Všude kolem byly opálené stromy a tráva od toho jak to tu vybuchovalo když jsme odjížděli posledně. „Tak jdeme. Rozestupy 5 metrů a do véčka.“ zavelel Karel. Hned po pár metrech jsem zahlédli první hlídku. Namířili na ně své zbraně a zmáčkli kohoutky. Celá hlídka aniž by věděla odkud ty rány šli padla na zem. Přemístili jsme se blíže a nožem jsme každému s hlídky ještě bodli do srdce abychom měli jistotu jejich smrti. Postupovali jsme dál lesem rychle ale skrytě. Nečekali jsme na nic a jen čistili cestu směrem k letišti. V tom se ale ozvala rána a Zdeněk padl k zemi. „Kontakt!“ zařval Karel. Všichni jsme zalehli a hledali toho střelce. „Bude to nejspíše Sniper. Jak je Zdeňkovy?“ řval jsem na ostatní. Tomáš se začal plazit k němu, když kulka hvízdla těsně před něj. „Zůstaňte kde jste. Nebo nás tu postřílí jak holuby.“ okřikl jsem ostatní. „Ale to nás rozstřílí.“ odpověděl mi Karel. „Ne. To by už udělal, třeba na nás nevidí.“ Přemýšlel jsem co uděláme. Jak se z toho dostaneme. Ondrovy to však myslelo rychleji. „Budu volavka!“ zařval a vyběhl co nejrychleji. „Ne Ondro ne!“ otočil jsem se na něj a koukal jak utíká dál ode mne. Kulky se zarývali do okolních stromů kolem kterých běžel. Klekl jsem si a hledal jsem toho střelce. Byl dobře krytý a tak jsem začal pálit rychle jednu ránu za druhou. Nevěděl jsem zda jsem ho dostal nebo ne. Když mi zůstal závěr vzadu ihned jsem vyhodil zásobník a nabil nový. Znova jsem vypálil všechny rány do toho místa. Ondra se mezitím vrátil. A když mi došli náboje i v druhém zásobníku dal mi ruku na rameno a řekl mi, že je vše v pořádku, že už musí být určitě mrtev. Vyměnil jsem zásobník a pak svěsil zbraň. Tomáš už stál nad Zdeňkem. Ten měl v hlavě díru. „To už nerozdejchá.“ řekl Tomáš. „Tak jdem splnit ten úkol aby jeho smrt nebyla zbytečná.“ otočil se Karel. Stoupli jsme si od zakrváceného těla a vyšli opět dál. Při příchodu na kraj lesa jsme vysílačkou oznámili, že je to čistý a že hlídky byli zničeny. Čekali jsme ještě půl hodiny a pak se za námi objevilo tak 60 vojáků z našeho odboje. Čekali jsme na signál k útoku. Prvotní útok měli vykonat tanky a transportéry. Pak jsme měli přijít na řadu my. Dalekohledem jsme sledovali co se bude na základně dít a co se tam děje. Němci asi nevěděli co je čeká neboť se chovali jako by se nic nedělo. Pak ale přišel první výbuch. Nad lesíkem vedle základny se začal zvedat dým. Na základnu dopadali minometné granáty a tanky ničili co možná nejvíce vrtulníků. První vlna útoku byla úspěšná jelikož zastihla němce nepřipravené. Dvou vrtulníkům se však podařilo vzlétnout a začali útočit na naše brněné síly. „Útok!“ ozvalo se ve vysílačce. Karel mávl a všichni vyběhli směrem k letišti. Kulky dopadali všude kolem nás. Naše družstvo nabralo hned směr k věži. Lidi kolem nás padali pod zásahy kulek nepřítele. Podařilo se nám doběhnout až ke zdi kontrolní věže. Přibíhal jsem jako třetí. Ondra a Karel už tam byli. „Sniper zde!“ zařval jsem. „Kde je Tomáš Petře?“ ptal se Karel. „Běžel hned za mnou.“ ohlídl jsem se a Tomáš nikde. „Nevím kde je. Musel se ztratit nebo se někde kryje.“ koukl jsem na Karla. „To je jedno. Musíme splnit úkol. Jdeme.“ Vběhli jsme do první místnosti kontrolní věže. Tam stáli dva němci a hned jak nás viděli začali pálit. Naše palba však byla rychlejší a oba padli brzy na zem. „ Levá čistá“ „Pravá čistá“ „ Místnost čistá. Jdem dál!“ postupovali jsme místnost po místnosti toto budovou podle toho jak jsme byli naučeni. Došli jsme až do věže a rozhlédli se po letišti. Na zemi jsme měli navrch ale německé vrtulníky nám dělali stále pořád problémy. „Musíme ty vrtulníky sundat. Odtuď to půjde nejlépe.“ křikl na nás Karel. Ondra sundal ze zad RPG 75 a připravil se k výstřelu. Když dělal vrtulník další nálet zmáčkl Ondra spoušť. Místnost se otřásla a raketa vyletěla na vrtulník. Raketa však minula. Vrtulník se zastavil a začal se natáčet na nás. „Rychle, rychle. Dej mi další.“ řval Ondra. Dal jsem mu další a Ondra zamířil opět na vrtulník. Nestihl však zmáčknou spoušť jelikož palubní kulomet vrtulníku začal střílet kulky létali celou věží. Lehli jsme na zem. Ondra se však snažil vrtulník stále zamířit. Dostal však zásah přímo do nohy. Z nohy mu teklo hodně krve. Vzal jsem RPG a vyslal ho na ten vrtulník. Vrtulník vybuchl a padal k zemi. „Ondro jak ti je?“ „Nemluv na něj Petře. A kryj nás.“ Vykoukl jsem zase ven z okna a druhý vrtulník tam stál a byl připraven k palbě. „Karle k zemi!“ stačil jsem ještě zařvat a padl k zemi. Ale místo palby z kulometu se ozval výbuch a po něm zvuk prolétající stíhačky. Zvedl jsem se kouknul jsem se na oblohu. Nebe rozčísla stíhačka americké armády. „Amíci jsou tady. To je americká stíhačka.“ Křikl jsem vesele na kluky. „To je dobře. To je dobře.“ řekl Ondra. „Hej Ondro vzpomínáš ty a já a až do konce, tak tu zůstaň“ snažil jsem se povzbudit Ondru. S Karlem jsem ho pak snesli dolů. Tam už bylo pozdvižení. Němci se vzdávali. Položili jsme Ondru na zem a já šel hledat Tomáše. Našel jsem ho na svahu kudy jsme běželi na základnu. Jeho tělo bylo celé zakrvácené a on nejevil žádné známky života. V ruce svíral obvaz. Nejspíš chtěl někomu pomoct, ale už to nestihl. Americká armáda mezitím přijela a místo a začal pomáhat. Vrátil jsem se zpátky k Ondrovy a počkal na to až nás odvezou do polní nemocnice.
Díl osmý – Epilog
Každý den vzpomínám na to co se tenkrát stalo. Vždy jednou za rok projdu místa kde jsme byli a kde jsme pochovali naše kamarády. Americká armáda nám pomohla s odstraněním následků. Ondra se v nemocni vyléčil. Nyní dělá instruktora u průzkumných jednotek. Karel dělá velitele výsadkářů. A já? Já jsem instruktor odstřelovačů. A ještě poslední slovo na závěr. Nebojujeme proto, že chceme. Bojujeme proto, že musíme. Bojujeme proto aby naši kamarádi měli možnost žít a mít svou rodinu. Bojujeme aby svět byl lepší. Bojujeme za mír.
SIS PER PACEM PARA BELLUM